Teplákový bál

V osmdesátých letech minulého století nadchla třicetisícové hlediště plzeňského Lochotína na Portě bratislavská skupina Lojzo. Když mě po nějakých třiceti letech v Praze její zakládající člen, zasloužilý vozembouchař a kronikář Tomáš Fabor vyprávěl nejen o tom, jak na Lochotín nemohou zapomenout, ale jak už léta pořádají v Bratislavě teplákový bál, velmi mě to potěšilo, ale teplákový bál jsem si představit neuměl. Proto jsem 19. října ( to je slovensky a ve většině světových jazyků oktober) sedl na vlak a vydal se do Braťky.

V slovenském hlavním městě už jsem řadu let nebyl a když mě teď električka vezla přes město do Petržalky, nestačil jsem zírat, jakým jedu velkoměstem.

Z tramvaje jsem přestoupil na autobus a po třech stanicích byl přede mnou Dům kultury a já jsem věděl, že v jeho Zrkadlovém sálu bude teplákový bál.

A byl. Uprostřed velmi příjemného sálu byl parket, do něhož se sestupuje po třech dřevěných schůdcích, které obepínají celou taneční plochu. Parket obklopovaly desítky očíslovaných stolů ,v čele sálu viselo nevelké promítací plátno a pod ním veliká číslice 36, označující kolikátý bál to vlastně je. Mnohem menšími písmeny se tam oznamovala mnohem neuvěřitelnější informace, že to bude 2 800. vystoupení skupiny Lojzo v šestatřicetileté historii kapely. A nad vším oznamoval dlouhý transparent, že „ S teplákmi na večné časy a nikdy jinak!“

V sedm večer už byl sál naprosto plný i na balkónech, realista by řekl, že bylo narváno. Hudební část zahajoval dixieland ze Seredi a jeho sedm muzikantů v károvaných vestách, z niž jen jen trumpeťák, bubeník a basový kytarista ještě neměli šedivé nebo bílé vlasy jako ostatní, pumpovalo džezem náladu publika. Po dvaceti minutách sundali slaměné klobouky, otřeli zpocená čela, odfrkli si a začali hrát tanečníkůmt k předtančení, takže zněl třeba i Mackie Messer.

Když dohráli a způsobně si uklidili své nástroje a jiné nádobíčko, přišla kapela Lojzo ke svému 2800. vystoupení. Měli pestrobarevné kostýmy a barevné radiovky na hlavách. S úžasem jsem hleděl na kluky – dnes tedy postarší pány – které jsem slyšel naposledy před třiceti lety a jen se přesvědčoval každým taktem, že u plnokrevných muzikantů léta nehrají vůbec žádnou roli. Parket byl mezitím plný tanečníků v teplácích, tričkách a jiném oblečení, v jakém se obvykle na ples nechodí, a stačili nejen tančit, ale i tleskat, mávat, zkrátka jakýmkoliv způsobem vyjadřovat své nadšení.

V půl deváté se mezi Lojzáky objevil Radan Dolejš. S kytarou, v kostkovaném saku, do něhož by se vešli dva normálně hubení muzikanti, takže bylo hned jasné, kdo je vedoucím kapely Šlapeto, která přijela z Prahy.

A nastalo něco, co slovy jde popsat jen těžko. Tyto dvě slovutné kapely střídaly polky a valčíky, lidi se mohli utleskat, kameraman pořizující záběry uskakoval před národem tanečníků. Když muzikanti začali „Marta je Marta, Martu zná celá parta“ bylo jasné, že Martu zná i celá Bratislava,protože zpívala jedna kapela, druhá kapela, všichni na parketu,všichni u stolů, všichni na balkóně.

Po přestávce, sloužící k vydýchání, občerstvení, doplnění tekutin či výměně názorů, přišlo k mikrofonům zase Šlapeto a zážitky pokračovaly. A společný zpěv celého Zrkadlového sálu také. Pětatřicátníci, Já jsem si tu kytičku za čepici dal, Pepíčku těš se, maminko načpak – všichni to znali, všichni to zpívali. Přišlo znovu Lojzo,ale jen aby se přidalo k hitu Ručičky nebojte se, vy makat nebudete – to už se tančilo i na balkóně.

Když se rozloučilo Šlapeto, spustili Lojzáci tango a teplákový bál pokračoval v nezmenšeném tempu. Už se blížila jedenáctá, když nastala slavnostní chvíle, kdy desítka věrných podporovatelů Lojza byla dekorována Ritierskym rádom, kterému ovšem se neříká hanebným slovem riť,ale zvučnou českou variantou tohoto kousku těla.

Finále společného vystoupení domácího Lojza a pražských hostů ze Šlapeta skončilo hromadným zpěvem, kde k refrénu lojzovského hitu „ Anča, si drahá ako volvo“ se přidával celý Zrkadlový sál.

Opouštěl jsem Dom kultúry někdy po půlnoci na začátku cesty do Prahy, ale v Zrkadlovém sále se dál vesele tančilo a mně bylo moc dobře, protože jsem netušil, že ve stém roce naší republiky zažiji takový československý večer.

Honza Dobiáš